Jak poznat správnou délku článku
V debatách o délce obsahu se často řeší hlavně čísla. Má mít článek 500, 1500, nebo 3000 slov? Ani Google neurčuje ideální minimální nebo maximální délku textu, která by zaručila úspěch ve vyhledávání. Mnohem víc mě zajímá jiná otázka: Co má člověk po přečtení konkrétního textu vědět, pochopit nebo udělat?
Délka sama o sobě o kvalitě článku nic neříká
Často se zmiňuje analýza Backlinko nad 11,8 milionu výsledků vyhledávání. Pro část metrik pracovala také s daty Ahrefs. Průměrný výsledek na první stránce Googlu měl 1 447 slov. Nedává proto smysl stavět zadání na větě „Konkurence má 1 500 slov, my potřebujeme 1 800.“ O tom, co má nový text vyřešit, to neříká nic.
Užitečnější zadání je například: „Čtenář potřebuje zjistit, jestli je pro jeho situaci tepelné čerpadlo vhodné, podle čeho se rozhodnout a kdy zvolit jiné řešení.“ Rozsah pak vyplyne z toho, co je potřeba k odpovědi.
Kdy se z dlouhého článku stane jen vata
Vata nevzniká proto, že je článek dlouhý. Obvykle vznikne ve chvíli, kdy není jasné, co má text udělat. Pak se přidá definice, kterou cílová skupina dávno zná, historie tématu, obecný seznam výhod a nevýhod, FAQ se stejnými odpověďmi jako výš a nakonec ještě shrnutí toho, co už bylo několikrát řečeno.
Délka se počítá ve slovech. Hloubka ne. Při editaci proto méně řeším počet znaků a víc sleduju, jestli každá část něco přináší. Jestli úvod neopakuje věci, které čtenář dávno ví. Jestli hlavní odpověď není schovaná až v půlce textu. A jestli by místo dalšího odstavce nepomohl víc konkrétní příklad, tabulka nebo obrázek.
Medium-form: často přesně to, co firemní obsah potřebuje
Mezi krátkou odpovědí a několikatisícovým průvodcem je poměrně široký prostor, který můžeme pracovně označit jako medium-form obsah. Není to oficiální SEO kategorie ani délka doporučená Googlem. Jde jen o praktické označení textu, který potřebuje víc místa než rychlá odpověď, ale není důvod dělat z něj encyklopedii.
| Typ textu | Orientační rozsah | Typická role |
|---|---|---|
| Krátký text | stovky slov | přímá odpověď, jednoduché vysvětlení |
| Medium-form | přibližně 600–1500 slov | souvislosti, příklady, porovnání, jednodušší rozhodnutí |
| Dlouhý obsah | 1500+ slov | složitější téma, více scénářů, podrobný návod nebo průvodce |
Článek není lepší jen proto, že jsme ho z 900 slov natáhli na 1 500. Pokud je v 900 slovech všechno podstatné, není co přidávat.
Jeden dotaz může mít několik správných zpracování
Vezměme si téma „Jak vybrat běžecké boty?“ Stejný dotaz může vést k několika úplně jiným článkům podle toho, koho chceme oslovit a s jakým rozhodnutím mu má text pomoct.
| Typ obsahu | Co má čtenář zjistit |
|---|---|
| Krátká odpověď | Na co se při výběru běžeckých bot podívat jako první |
| Praktický článek | Jak vybírat podle terénu, typu běhu, došlapu a zkušeností |
| Podrobný průvodce | Rozdíly mezi kategoriemi bot, tlumení, drop, životnost, velikost, časté chyby a konkrétní scénáře použití |
Rozsah se mění podle toho, jak velkou část problému má konkrétní článek vyřešit. Stejný princip platí i u tepelného čerpadla: jiný rozsah potřebuje odpověď na jednu otázku a jiný kompletní průvodce výběrem a návratností.
Takto se podle mě zadává délka obsahu v praxi
Časté zadání zní: „Potřebujeme dvě normostrany“ nebo „maximálně 5 000 znaků“. Limit může dávat smysl kvůli formátu nebo rozpočtu, autor ale pořád potřebuje vědět, co se do něj musí vejít. Proto mi lépe funguje jednoduchý postup.
1. Určete jednu hlavní otázku
Ne téma, ale konkrétní otázku. Místo „Tepelná čerpadla“ například „Jak poznám, jestli se mi vyplatí tepelné čerpadlo do staršího domu?“
2. Sepište, co musí čtenář vědět, aby dostal použitelnou odpověď
Například které vlastnosti domu rozhodují, kdy čerpadlo smysl dává, kdy může být problém, co je potřeba před rozhodnutím ověřit a jaké existují alternativy. Tohle tvoří kostru článku. Ne počet slov.
3. Až potom stanovte rozsah
Rozsah určete až ve chvíli, kdy znáte kostru. Teprve pak poznáte, jestli se dvě normostrany dají dodržet bez škrtání důležitých informací.
Za mě jako senior copywriterku často fungují dvě normostrany
Kdybych měla zvolit výchozí rámec pro běžný firemní článek, často mi dávají smysl zhruba dvě normostrany. Ne proto, že by měly nějakou SEO výhodu. Jedno dobře vymezené téma se na nich dá vysvětlit bez zbytečného natahování a zároveň čtenáři nabídnout víc než jednu rychlou odpověď. Pro běžný firemní článek mi tenhle rozsah často stačí na vysvětlení tématu bez zbytečných odboček. Je v něm místo na souvislosti, konkrétní příklady i praktický závěr, ale není potřeba z každého tématu dělat definitivního průvodce.
Dvě normostrany ale fungují jen tehdy, když je text dobře vymezený. Pomáhají krátké a logicky členěné odstavce, mezititulky, podle kterých se dá text rychle proskenovat, konkrétní příklady, obrázky tam, kde opravdu něco vysvětlují, a interní odkazy na témata, která už není potřeba znovu rozepisovat. A hlavně věty a odstavce, které na sebe přirozeně navazují.
Dvě normostrany proto neberu jako pravidlo, ale jako rozumný výchozí rámec. Když téma potřebuje méně, zkrátím ho. Když bez dalších souvislostí nedá čtenáři dobrou odpověď, rozsah zvětším.
Časté dotazy (FAQ):
Co má čtenář po přečtení vědět nebo udělat jinak než předtím?
Pokud na to neumím odpovědět jednou větou, samotné zadání ještě není dost přesné.
Co z tématu opravdu patří do tohoto článku a co už je jiný obsah?
Právě tady se podle mě nejčastěji rozhoduje, jestli bude text hutný, nebo nafouknutý.
Dává každá další část čtenáři něco nového?
Pokud ne, škrtám.
